Bitva pěti armád 2004
z pohledu Samuela
Starý šedý Vrrk se protáhnul ve svém doupěti až zakřupaly klouby jeho, dříve svalnatých a silných končetin. Pomalu otevřel oči a pozoroval, jak jeho probuzení přilákalo mnoho Vrrčat, jenž se k němu trousila z pelechů jejich matek. Lehce se olíznul a počkal až mladší dorost dorazí a jeden z Lovců mu donese velký kus čerstvého masa.
"Šedý Spáre. Vyprávěj nám o věcech minulých." Žadonila Vrrčata a dychtivě pozorovala stařešinu. Ten, nedbajíce jejich proseb, začal hryzat starými zuby do měkkého masa. Bylo to Elfí. Jedno z nejlepších co mohl dostat. Jejich smečka, sídlící stále od pradávna v Hmyzích Bažinách. Měla již málo členů ovšem stále si držela hodně velké území od dob její největší síly. A elfů, lidí a další kořisti bylo v okolí stále mnoho. Za tuto šanci na přežití vděčili svým předkům, jenž vybojovali mnohá velká vítězství.
Poté se upřeně podíval do lesknoucích se očí nadšené a dychtivé mládeže a začal: "Je to již spousta let, co jsem byl ještě malým vrrčetem, stejně jako vy. Je to mnoho zim, co moje tlapky byly slabé a vratké stejně jako vaše. V těch dobách naše smečka vládla území, jenž bylo v porovnání s nynějším obrovské. Bažiny a močály se táhly od Temného hvozdu až k úpatí Hory. Hory, ve které sídlil Šmak, drak z nejstarších a nejlstivějších. Tehdy se vlády druhým rokem ujal Samuel, skřety nazývaný Gro-hum (Černá Smrt). Po jeho bocích stála a stále sílila smečka snad největší a nejkrvežíznivější, jakou kdy naše bažina měla čest hostit. Spolu s ním vedlo smečku trio Nejsilnějších a společně se Stařešinou a Fae-Ranem, kouzelným Vrrkem ovládali tuto zem. V jejich stopách šla smrt a utrpení.
Postupně se však stalo, že se skrz lesy začalo ozývat bušení sekyr, zasmrděl kouř páleného dřeva, začaly se vysoušet bažiny a národy dvounožců se začaly roztahovat po pláních a mokřadech. Tehdy to vše začalo.
Fae-Ran měl vidění, ve kterém se mu zjevil Carchoroth, nohsled Pána Temnot a náš první prapředek. Zvěstoval Drakovu smrt a velkou válku pěti národů. Fae-Ran o tom všem informoval posly a ti vše donesli k uším našich dávných spojenců Skřetů v jejich opevněných doupatech. A začalo se připravovat veliké tažení. V tento památný čas vypukla Bitva Pěti Armád. Začalo to zcela nevinně. Stařešina si vzpomenul, že by bylo možné nechat zrodit Carchorotha samotného, avšak si nemohl vzpomenout, jak na to. Takže aby si vzpomenul, vyžádal si pořádnou porci masa. Smečka pod vedením krále vyrazila vstříc Temnému hvozdu, aby ulovila několik elfů. Nakonec se přiblížili až k jejich opevnění a jaké bylo překvapení, když našli brány téměř dokořán a armádu slabou. Vyplenili město a vítězně se spoustou masa odtáhli.
Samozřejmě, že skřeti, vidouce tento úspěch, začali také dychtit po krvi a začali se svými výboji. Smečka jim vydatně pomáhala a vše vypadalo nádherně. Štěstěna je však vrtkavá a armády dvounožců se spojily a začaly si také pomáhat. Ještě se podařilo dobýt všechny jejich pevnosti a získat fanatické válečníky jenž ohnivým kouzlem dokázali zabíjet. Ale nepřítel se stával silnějším a organizovanějším.
Na pozadí všech událostí kul Samuel plán. Nechával nenápadně běhat malé skupinky v čele se stařešinou aby pomohly povstat Pekelné Bestii. A vše bylo téměř připraveno. Carchoroth povstal z temnoty a sic to bylo malé Vrrče, strana dobra z něj již cítila hrozbu. V jednu chvíli dokonce padlo toto vrrče do rukou nepřátel, nicméně bylo zachráněno Stařešinou a Samuelem.
Chybělo již málo, aby z něj vyrostl nejsilnější Vrrk pod sluncem. Smečka krmila Pekelného Vrrka nejlepším masem a krví nepřátel hasil svou žízeň. Den ode dne rostl a sílil. A stále více se nedal ovládat. Tehdy přišel Fae-Ran s nápadem najít zlatý obojek, starý to artefakt Temného Pána. Ten se ukrýval ve starých štolách. Dvounožci však smečky předběhli a zvědové hlásili, že jakýsi prapodivný fousatý dvounožec nocí obojek na krku.
Plán byl jasný. Museli ho získat. Avšak bílá armáda vyrazila do protiútoku. Bylo vypleněno i naše doupě a zneuctěna svatyně Carchorothova. Ten byl však přenesen do bezpečí. Společně s několika Vrrky a Skřety se podařilo dobýti věž fousatých dvounožců a hle. Zlatý obojek byl nalezen a navlečen Bestii. Tak okamžitě zjihla a začala poslouchat Samuela a Stařešinu. Jen chybělo vycvičit ji. Na to byl sehnán svitek pocházející z dob vlády zla, kde bylo vše o tom, jak Carchorotha vytrénovat v zabijáckou bestii.
Podařil se tak velký úspěch naší smečky a získali jsme tímto velkého spojence do další bitvy. Té největší předcházela bitva pod Horou, když dvounožci zatoužili po drakově pokladu. Tak došlo k další velké porážce. Skřetí spojenci nebyli schopni odolávat náporu dvounožců a vrrčí smečka, osamocena v boji byla nucena ustoupit do bažin. Tam ale sbírala síly, věříce, že vše bude ještě rozhodnuto. A to se také událo.
Obrovská bitva se udála na pláních a všichni se vrhli vstříc boji a smrti za svým králem Samuelem. Dlouho nemohla najít tato Bitva své vítěze, avšak snad díky pomoci samotného temného pána se v osobě Carchorotha probudila velká odhodlanost a naše smečka se vrhla jako lavina na nepřátelé. Naše tesáky trhaly maso, naše drápy drásaly zbroje a na konci se nad plání ozývalo vítězné vytí Smečky. Sic jsme téměř všichni vymřeli, avšak Carchoroth dodal nám sil abychom zplodili další a další potomky, jimiž jste i vy. Jednoho dne snad zahlédnete koutkem oka ve stínu stromů stín pekelného Carchorotha, jenž dřímá ve vaší krvy. I vy jednou můžete bojovat se silou Samuelovy Vrrčí smečky a jako on jeho věrní šířit smrt a vládu Vrrků."
Na to Šedý Spár usnul spánkem znavených a užíval si klidu a míru. Avšak ještě než upadl do říše snů, viděl jak se malá vrrčata rozběhla na volné prostranství a jala se dokazovat, kdo z nich je tajemný Stařešina, kdo z nich je kouzelný Fae-Ran, kdo z nich je členem tria Nejsilnějších a kdo je samotným králem Vrrků, Samuelem Gro-Humem. Jak se pomalu klížily oči starého Vrrka, ucítil ve svém kožichu studený vánek. Najednou stál, znovu silný a plný sil v neznámé jeskyni. Ze stínu zazářilo několik rudě žhnoucích očí a ze stínu se vynořilo několik siluet. A tu Šedý Spár poznal, že okolo něj stojí trio Nejsilnějších, mocný Stařešina, tajemný Fae-Ran, obklopený ohnivou září.
"Krásně jsi vyprávěl ten příběh." Ozvalo se za jeho zády. Otočil se a spatřil Gro-Huma, takového jakého si ho pamatoval, když jako mladé vrrče viděl táhnout smečku do boje. Velkého, černého jako nejhlubší noc, lehce se nesoucího a vždy připraveného dokázat proč je králem. Okamžitě padl k zemi.
"Vstaň příteli, žádný, kdo vypráví příběh, jenž zanechá v mladých sílu žít dál, se nesmí válet v prachu. Povstaň a pojď s námi. Carchoroth čeká, aby nás uvítal v doupěti plném masa a spokojenosti. V doupěti, jenž je odměnou za náš boj."
Tak odešel Šedý Spár. Poslední z Vrrků, pamatující památnou bitvu pod horou. Jeho příběh jest přenášen dále a dále aby nikdo neopomenul, že život vrrčí není jen lovem ale i bojem o život a přežití. Tak zrodí se jednoho dne nová smečka, aby vládla pláním. Povstanou noví králové a velitelé, nesoucí v srdcích příběh, jenž jim dodá síly a odvahy a dovede je k dalším vítězstvím. Vítězstvím ne v boji o moc, ale v boji o právo na Svobodný Život.......
Pátek
Jelikož jsem se těšil na BPA už strašně dlouho, překecal jsem rodiče a zůstal v pátek doma. Díky této "ulejvce" jsem mohl jed ve 14:25 s Aphraelem a pár dalšíma lidma, tedy dřív než většina Měsíčních vlků a přivítat našeho externího člena a krále vrků Samuela.
Cesta do Doks proběhla relativně v klidu, i když bylo počasí hůře než proměnlivé. V Doksech jsme se setkali s pár dalšíma lidma, kteří postupně (až na některé) odpochodovali do tábora, ale protože začalo pršet, tak jsme čekali celkem dlouho na vlakovém nádraží a bavili jsme se konzumováním žvejk z automatu.
Když konečně přestalo pršet, tak jsme se vydali na cestu k táboru, který byl na obvyklém místě. Po příchodu na místo jsme rychle postavili stany, páč se schylovalo k dešti. A taky, že jo. Začalo pršet a po chvíly ztrávené schovaný ve stanu, přišla s odchodem deště většina Měsíčních vlků s promočenýmy kožichy.
V pátek se už nic zajímavého nedělo, snad až na stručné obeznámení s pravidly která měl každý znát a schvalování zbraní, kde nám prošlo skoro všechno. Jediná nemilá věc, která mě v pátek kromě deště potkala bylo, že jsme měl led na stanu a nemohl jsem se dostat dovnitř :-(
Sobota
Samozřejmě jak jsem předpověděl, jsem stával 30 minut po Aphraelovi, a tedy v půl páté. V 7:15 byl budíček, který vyhnal ze stanů všechny lenochy až na Bumbuma.
V 8:00 byl nástup, na kterém jsme dali straně dobra jasně navědomí, co si o nich myslíme a kolem půl deváté jsme odcházeli na hrací pole.
Hned jak jsme přišli do města, rozdali se glejty a rozdělili se armády pod velitele, všechno začalo.
Jako první jsme se vrhli na elfi, kteří mají tu smůlu, že jsou elfové a s pomocí skřetů jim dobyli město. A tak pokračoval den ve znamení krveprolití za krveprolitím bitva za bitvou a vše nabývalo na obrátkách a my plnily každý quest, který nám přišel pod ruku. Naším hlavním questem bylo získat štěně pekelného Carchorotha.
Všechno jsme splnily až na jedinou věc a to byl OBOJEK. Ovšem nezvěsili jsme hlavy, jěště není všem dnům konec!
Neděle
V neděli ráno jsme se znovu odebrali na bojiště a zahájili hon za poslední částí questu a to obojkem pro Carchorotha. A jelikož se ukázalo, že je ve vlastnictví trpaslíků, kteří neměli páru k čemu je dobrý, tak jsme se vypravili je dobýt. Naštěstí trpaslíci i s lidma a elfama, právě dobývali naše pevnosti a tak byli jejich pevnosti skoro prázdné a my je během chvilky dobyli. V pokladnici jsme našli co jsme hledali a tak jsme splnili všechny naše questy.
Poslední věcí v neděli na hracím poli bylo dobytí pokladu v Osamělé hoře, a tak se všechny armády zla dali na pochod. My s Bumbumem jsme čekali na gundabalského krále Wittase, jelikož měl svitek na prolomení Šmakovy brány, ale když jsme přicházeli k osamělé hoře, hrůzou nám stávali chlupi na ....hlavě. U Osamělé hory se stalo něco krajně nepříjemného a to to, že armády zla byli rozprášeny armádami dobra, které kdo ví kde, sebrali všechny své síly a zmohli se k odporu. Trpaslíci klíčem otevřeli bránu a už se hrnuli dovnitř. My jsme se jěště sice dostali dovnitř nepozorovaně, ale ven jsme se dostali živí jedině díky loajalnosti elfů, kteří řekli, že když nebudem útočit, tak nás nechají odejít, protože přesila cca. 200 proti 5 je už srabárna i na elfa.
A tak se schylovalo k závěrečnému armagedonu, který se odehrával stejně jako minulý rok na louce u tábořiště. Po velkolepé řeči organizátorů se na sebe vrhli armády a začala nemilosrdná řež až do posledního muže (na dobré straně) a podle očekávání z ní vyšla vítězně zlá strana.
BPA 2004 jsme opět vyhráli a tak obhájili loňskou výhru. Díky této zkušenosti putoval Andúril do rukou krále Gundabalu, který si ho nechá až do příštího ročníku, kde ho, jak doufám, předá zase zlé straně (pokud ovšem nepůjdou vlci za dobro) :-p