Tol-In-Gaurhoth
26. března. Z pohledu běžných lidí to byl den jako jiný. Pro mě a pár dalších lidí den odjezdu na víkendový LARP. Ale ouha kouknu ven a tam cáry masa s chlupa...... no fuj hnusná představa, bohužel ne o nic hnusnější než sníh vesele poletující vzduchem a 3 stupně nad nulou. Hnusný počasí, nikam nejedu, moc velká zima na moje hobití tlapičky, ble ble ble ble ble. Proklínám počasí, sněží dál, proklínám znova, žádná změna. Přece nebudu tvrdnout doma, jdu na hrad. Na hradě je tak málo lidí, že se mi chce jít domů poněvač převážnou část tvoříme my. (a MY (teda oni)..... jsme na Ralsku) Z hradu se vracím vymrzlej jak Rusák bez vaťáku.
V sobotu se probudím........co to "cvrliky cvrliky cvrk"...... ptáci se asi zbláznily? Kouknu z okna a tam...... Ne, ne, cáry byly včera dneska je pěkně. Nalítnu do ložnice a začnu cloumat z otcem, který vypadá jako tenkrát, když nevypadal. Nic na plat. Bude mě tam muset dovézt! Co bych to byl za velkého válečníka, kdybych se nehodlal na bitvu dostavit - jak jen to jde. Po chvíli jsme osedlali velkého kovového modrozeleného oře a vydali se na (zřemě nejdřív jih, pak východ, pak jihovýchod, následně na jih a znovu na východ......), no prostě - do bitvy hurááá!
Bitva započala (spíše plavba skončila)
Nešikovný kormidelník! Nemohli jsme ztroskotat někde na Tahiti, ale na takovém pustém ostrově. Divný ostrov. Jeho platidlem nejsou mince, nýbrž žluté papírky.
Opravdu je pustý, až na zdejšího šlechtice, hrobníka s útočnou lopatou (následně i plynovou maskou) a pomateného Druida, ze kterého jsme dostali jen to, že se les zlobí, zlobil se a zlobit se bude, dokud mu někdo nevrátí srdce. Není zde nic zajímavého, tak proč neodplujeme? Jednoduchá otázka. A ještě jednodušší odpověď: "stromy jsou těžké a dřevo z nich se potápí" Podle mě je to jen blbá výmluva neschopného tesaře, který se zmohl pouze na stavbu chrámu velkého Grugnyho (sláva mu a jeho stoupencům). Nic se zde neděje. Jediná aktivní skupina jsme my a zlobři (následně obří komáři, komáři, poletuchy, sojky kecalky, démoni, duše, Bojoví Mikulášové...... a kdo ví jaké hanebnosti ještě).
Nic naplat budeme to tu muset trošku rozproudit. Naše mysli se zatemnily, teď jdem po každém, kdo nám přijde do cesty. To je najednou rozruchu. He heeeeeeeee. Jedinou naší slabostí je démonova duše (kde ten k ní přišel?), která údajně právě "honí vodu v jezírku". Jezírko je studené, mokré, bahno v ní hluboké a naše chytrá duše stojí uprostřed na kameni s jedním životem a jednou paralýzou. Bohužel se najdou i tací odvážlivci, kteří se odváží do jezírka vkročit a duši jednoduše zabít (zdravím vlkodlaka). No a to už je s naším démonem ámen. Stále však bráníme vstup + jak jen to jde. I když životy dojdou, tak se znovu nabyjou, když však dojdou magy i životy - tak je to špatné. A jako tomu prý obvykle bývá, že dobro zvítězí nad zlem, je tomu i tady tak. Démon padl a srdce lesa se vrátilo. Kupodivu však srdce lesa nebylo schované u démona, nýbrž ho měl kašpárek v................. ČEPICI.
Když jsme vyjížděli na tuto bitvu (v pátek), tak byla dosti hustá vánice a my přemýšleli, jestli se máme vrátit nebo pokračovat. Dosti dlouho jsme v Ralsku bloudili, ale naštěstí jsme po dosti dlouhé chvilce potkaly organizátory, jak dávají na stromy šipky s nápisem Tol-In-Gaurhoth (později jenom TIG). Přidali jsme se tedy k nim. Procházeli jsme bývalým vojenský, prostorem Ralsko až jsme po chvíli dorazili na místo konání. Toto místo bylo uprostřed borovicového lesa a snad nemusím dodávat, že pořád sněžilo. Naši skautíci udělali ohýnek (sláva jim za to) a my si udělali něco k baště (gulášek). Přišel za námi Indy, my probrali postavy a pokecali o bitvách. Ráno se většina lidí sešla u našeho ohně (byl největší a nejhezčí a jediný vydržel přes noc). Ráno jsem se vzbudil (můj spacák tu strašnou zimu vydržel (že by to byly ty spodnice a troje ponožky? :))) a koukám na kotlík. Celej oranžovej od guláše. Říkám si, že to je potřeba vyčistit. Tedy nalil jsem o něj vodu a... dal ho vařit na oheň přidal 10 pytlíků čaje a hromadu cukru. Efekt to mělo ten, že se takto silný čaj stal slabou kyselinou a kotlík dokonale vyčistil :) (všem tento způsob vřele doporučuji)!
Ráno po snídani jsme si daly trpasličí modlitbu a vydali se proti nástrahám ostrova vlkodlaků. Vydaly jsme se do světa jako trpasličí skupinka spolu s jedním válečníkem a zaklínačem. Náš úkol na sobotní den byl postavit trpasličí katedrálu. Vydělali jsme trochu peněz, odsmradili jednoho ze šlechticů, pobili pár trollů, umlátili jednoho rozzuřeného vlka a pustili se i do upíra. Když jsme měli dost peněz, zašli jsem za mistrem tesařem a začali kácet les. První svatyni jsme postavili naprosto bez problémů a za tento úkol jsme dostali hromadu zkušeností a také částečnou odolnost na magii. Sháněli jsme penízky dál a dál a když jsme jich měli dostatečné množství, postavili jsme trpasličí katedrálu. A díky ní získali úplnou odolnost na magii. Co se však nestalo. K večeru při večerní modlitbě se něco pokazilo a já náhle pocítil svou pravou podstatu. Proč sloužit bohu? Vždyť tu je lepší a silnější pán. Démon Vilda! Vydali jsme se v jeho stopách šířili jeho víru. Nikdo před námi nezůstal živý. Pustošili jsme kraj a ničily vše, za co jsme předtím bojovali. Jediná možnost, jak porazit nesmrtelného démona bylo zabít jeho duši Máru, která se usídlila uprostřed rybníčka. Odvážní dobrodruhové na to však přišli a jeden z nich, známý pod jménem Lovec, si sundal kalhoty a vkročil do ledového rybníčka, přestože byl kolem sníh. Duše byla zabita a démon upadl do transu a smutku. Postavili jsme se tedy do brány naší nedobytné katedrály a čekali, až se náš pán vzpamatuje. Však dříve než se stalo na nás zaútočili dobrodruhové z královy posádky a my jsme neměli proti takové přesile s našemi trpasličími zbraněmi (OBROVSKÉ SEKERY) nejmenší šanci. Dobrodruhové nás zlikvidovali, zabili našeho démona a v našich srdcích se opět rozlil klid a touha po pivě. Nasedli jsme tedy na královskou loď a odpluli domů. Tak skončila naše výprava.